MED

Složení, historie, úžinky

Med je supersaturovaný cukerný roztok, který vzniká z nektarů květů nebo medovice (výměšek hmyzu sajícího šťávy rostlin) a je následně enzymaticky zpracován v horní části trávícího traktu včely. Ta je pak uloží do buňky plástve, ke se dehydratuje a koncentruje. 

Složení medu, množství a typ obsažených látek je silně závislé na typu rostliny, z nichž včely nektar/medovici sbírají, také závisí na podnebí způsobu zpracování skladování.  ŽÍT BEZ BOLESTI používá vybraný med s potvrzením o vysokém obsahu látek k docílení co nejlepšího efektu medové masáže. 

Dosud bylo v medu identifikováno kolem 200 látek. Nejvíce zastoupenou složkou je fruktóza a glukóza - jednoduché cukry., které přecházejí přímo do krevního řečiště. V medu jsou i další druhy sacharidů jako sacharóza, maltóza a další. Také fruktooligosacharidy, které mají prebiotický účinek (podporují růst a aktivitu prospěšných bakterií ve střevech). 

Lidé jedli med už od pravěku, jak dokazují nástěnné malby ve Španělsku s odhadovaným stářím 8000 let.  Později, ve starověkém 

V Egyptě byl med jednou z nejčastějších složek léčebných procedur (zmíněn z 500 dochovaných záznamů  - kolem 1600-1500 př.n.l.) Egypťané používali med například na rány, popáleniny, abscesy, na léčbu s potíž očima, na kožní problémy, proti zánětům a na uvolnění zatuhlých kloubů. Doklady o léčebném využívání medu máme také z téže doby ze starověké Číny a Indie. 

V klasifikaci tradiční čínské medicíny má med neutrální povahu, patří k prvku země a jeho energie vstupuje do drah plic, sleziny a tlustého střeva. Vyživuje jin a posiluje slezinu, rozpouští patologickou horkost, odvádí toxiny, zmírňuje bolest, pomáhá při bolestech břicha a popáleninách. Moderní čínské výzkumy indikují med při infekčních onemocnění, gastritidě, vředech, celiakii, zánětu tlustého i tenkého střeva, alergické rýmě, artritidě, autoimunitních onemocnění, Bechtěrevově nemoci, roztroušené skleróze, a při léčbě ran po úrazech a operacích. 

V ájurvédské medicíně se med používal a používá na slabé trávení, kašel, na udržení zubů a dásní, na nespavost, kožní potíže, poranění, popáleniny, bolest a bušení srdce, všechny nemoci plic, anémii, různé choroby očí včetně šedého zákalu, lepru, proti střevním parazitům, zvracení, průjmu. 

Řekové med používali jako složku receptur na dnu, nervové poruchy, horečky, plešatost, na hojení ran, kašel, bolesti kru, nemoci očí, povrchové antiseptikum, na prevenci a léčbu jizev. 

Řekové využívali med  velmi hojně. Používal se při potížích s ústy a krkem, při abscesech, zápalu plic, zánětu pohrudnice, uštknutí hadem, bolestech uší, problémech s očima. 

Po pádu římské říše nastává doba úpadku a není dostatek písemných pramenů, ale používání medu mezi lidmi určitě nevymizelo. Významnější písemný doklad máme až z roku 1623, kdy Charles Butler věnuje celou knihu chovu včel a získávání medu. Shrnuje zde i jeho léčebné využití. 

• na čištění a dezinfekci
• lék na kašel
• balzám na oči
• velmi výživný životabudič
• konzervant
• ústní voda na vředy
• kloktadlo na bolest v krku
• lék na uštknutí hadem
• uklidňující čiňidlo na problémy se žaludkem   

S rozmachem průmyslové produkce cukru v 19. století se snižuje konzumace medu a jeho léčebné využití, které zcela zapadá s rozšířením používání antibiotik ve 40. letech 20. století. S rostoucí rezistencí mikroorganizmů na antibiotika se však pozornost medicínského výzkumu obrátila opět na med, hlavně z důvodů jeho účinků na hojení ran (likviduje mikroorganizmy v ráně osmoticky, svou kyselostí, uvolňování peroxidu a flavonoidy, a aktivuje bílé krvinky, hlavně makrofágy, vyživuje je a aktivuje regeneraci buněk) a jeho výborných výsledků u hojení popálenin. Tyto výzkumy odhalily další účinky medu na lidský organizmus, které se dále zkoumají a jsou shrnuty v zde.  

medová masáž